Předchozí
1 z 10
Další

Obraz číslo 1 najdeme ve východním křídle svatohorských ambitů, které vede od Mníšecké k Pražské kapli. Představuje koně v trysku. Jeho jezdec leží na zemi a za ním jsou rozházené věci, které prudkou jízdou ztratil. Tato událost se stala v roce 1674. Ve svatohorské kronice stojí: „Dne 27. ledna poděkoval zde Adam Maxmilian Čistecký Panně Marii Svatohorské za ochranu na cestě sem mezi Třebskem a Narysovem, kde kůň v plném běhu se přemetl, jej svrhl a přeběhl, takže obě pistole se zlomily, uzda a řemeny se potrhaly, ale jemu samému nic se nestalo, toliko plášť se mu přes hlavu a tvář přehrnul a on se do něho zapletla, že mu jeho družba Vilém Klemens Nepomucký a jeho sluha Jan Vohrna pomoci museli.“

Sto svatohorských milostí: obraz číslo 1.Sto svatohorských milostí: obraz číslo 1.Zdroj: Deník/Radka Typltová

Na obraze číslo 2 je namalován opět splašený kůň v divokém cvalu. Kůň má krev na krku a u břehu rybníka leží jezdec, kterého shodil. Tuto událost popisuje kronika takto: „Urozený pán Petr z Říčan podivnou nám příhodu napsal: Když jsem se svým pacholkem jel na koni, pacholkův kůň, s kterého on sestoupil právě dolů, utíkal, co mohl nejrychleji. Já jsem koně utíkajícího co mohl následoval a dostihl. Když pak jsem jej chtěl zastaviti a zadržeti, on bráně se, mne uhodil. Tu oba koně splašení se do sebe dali. Žádný člověk tu nebyl, který by mně byl přispěl, ale milostivá mně byla Rodička Boží Svatohorská, ke které jsem denně korunku se modlíval. To jsem z tho patrně poznal, že ač jsem byl kopnut, ano i vláčen od koně, žádného většího úrazu jsem neměl, kromě znamení od podkovy na těle. Korunka pak v kapse na nejmenší drobty byla rozdrcena, čemuž se všichni, kteří to viděli, divili. Nicméně od pádu kříž na zádech mně otekl. Ale když jsem se Rodičce Boží Svatohorské zaslíbil, byl jsem šťastně uzdraven.“ 15. září roku 1655 pak pisatel dorazil na Svatou Horu z Klatov i se svou rodinou poděkovat za záchranu.“

Sto svatohorských milostí: obraz číslo 2.Sto svatohorských milostí: obraz číslo 2.Zdroj: Deník/Radka Typltová

Obraz číslo 3 nabízí pohled na panský sál a v něm střemhlav k zemi padající malé dítě s rozpřaženýma ručkama. Dáma, která celou situaci sleduje, upadá do mdlob. Tento obraz vysvětluje následující příběh z kroniky: „Roku 1650, v měsíci březnu, spadla Anna Ludmila, čtyřletá dcera Hedviky Barbory Jenížkové z Újezda, rozené hraběnky z Rozdražova, z výšky asi půl druhého lokte na zemi a vykloubila si levou ruku v rameni. Velikou bolestí přes noc ustavičně plakala. I vzala ji matka na klín, těšila a chlácholila ji jak mohla, ale nemohla ji upokojiti. Tu jí přišlo na mysl, aby se utekla k Panně Marii Svatohorské, jakožto pomocnici ve všech potřebách. I vzývala ji a slíbila, jestliže se dítě z toho pádu brzy uzdraví a žádné vady na svém těle míti nebude, že s povolením manžela se bude po tři soboty postiti, na Svatou Horu putovati a tam dvě libry voskových svíček obětovati.“ Sotva toto slíbila, dítě pokojně usnulo. Najednou se holčičce spustila krev z nosu. Matka se lekla, že umírá. Dcerka se ale probudila ze sna a vesele ji ubezpečila, že už ji nic nebolí a ve snu se jí zdálo o Panně Marii, která ji vzala za ruku a uzdravila. „Přičemž poznavši zde divnou pomoc Panny Marie Hedvika Barbora Jenížková neprodleně slib splnila a 17. ledna 1652 o tom svědectví podala,“ píše se v kronice.

Sto svatohorských milostí: obraz číslo 3.Sto svatohorských milostí: obraz číslo 3.Zdroj: Deník/Radka Typltová

Poslední obraz na klenbě prvního oblouku, označený číslem 4, představuje jednu z nejhorších nočních můr všech rodičů. Toto neštěstí s dobrým koncem se stalo v roce 1723.
„Pána Petra Rubrika a Marie, paní jeho v Příbrami, synáček tříletý do domácích sádek, kde ryby mívali upadl. Nikdo o tom nevěděl. Po dlouhém čase nalezen v těch sádkách a vytažen jak ryba němý, podle všeho zdání mrtvý. Leknutí bylo veliké. Když se to jeho dědeček dozvěděl, zatímco všichni odběhli, aby se na utopeného podívali, on s velikou důvěrností, kterou měl ke Svatohorské Matce, padnuv na kolena ji vzýval a co mohl prosil, aby život jeho vnukovi zachovala. Zatím v domě všechno zkoušeli, aby jej k životu zpět přivedli, ale nadarmo. Až večer dal malý synáček znamení života, ráno vstal, jedl, pil. Ještě téhož dne přivedli jej rodiče na Svatou Horu a Pomocnici Milostivé díky vzdávali,“ uvádí svatohorská kronika.

Sto svatohorských milostí: obraz číslo 4.Sto svatohorských milostí: obraz číslo 4.Zdroj: Deník/Radka Typltová

Obraz číslo 5, který následuje za oltářem Narození Panny Marie, zobrazuje ženu ve sklepě domu. Vstříc jí vzpíná ručky malé dítě, které do něj předtím spadlo, jak se snaží obraz naznačit výše. V české rukopisné kronice je tato událost zaznamenána takto: „Roku 1737 paní Doroty Frantylové jednoroční dítě skrz okno do domácího sklepa padlo. Matka hned na kolena padla a se vší možnou důvěrností Rodičce Boží Svatohorské slib za dítě učinila. Pak do sklepa běžela a s největším svým a domácích podivením dítě, které ještě chodit neumělo, již na patnáctém schodu, na který po svém pádu vylezlo, beze všeho úrazu nalezla a objala, jak to na namalované tabulce, kterou zde obětovala, všechno jest viděti.“

Sto svatohorských milostí: obraz číslo 5.Sto svatohorských milostí: obraz číslo 5.Zdroj: Deník/Radka Typltová

Obraz číslo 6 znázorňuje spřežení koní, které padá ze stráně. Za ním leží jedna žena, druhá sedí v rozlámaném voze a dívá se za spřežením, za kterým utíká s rozpřaženýma rukama chlapec. Toto neštěstí se stalo v roce 1686 a kronika ho popisuje takto: „ Dne 8. září toho roku přinesl Václav Čecháček z Dobřevu záslibný obraz a děkoval nejsvětější Rodičce Boží, že jeho rodina, když koně se splašili a ji z vozu svrhli, bez úrazu vyšla. Všichni se zachovali a zde spolu s otcem díky vzdávali.“

Sto svatohorských milostí: obraz číslo 6.Sto svatohorských milostí: obraz číslo 6.Zdroj: Deník/Radka Typltová

Obraz číslo 7 znázorňuje také pád, tentokrát dítěte z výšky. Svatohorský kronikář zaznamenal tuto událost takto: „Roku 1693 František Spurger ze Soběslavě, svatohorský žáček, z dětské všetečnosti na den Nanebevzetí Panny Marie, chtěje vidět poutníky, kterých na ten den mnoho na Svaté Hoře bývá, fvlezl na zeď residence, která se tehdáž stavěla a neopatrně z výše 14 sáhů spadl na samé kamení. Volal tedy, co mohl: „Ježíši, Maria, pomozte mně! Svatohorská Rodičko Boží, pomoz mi!“ Z toho pádu nic nemohlo následovati, než že se všechen poláme.“ František slabým hláskem volal nejprve pana pátera, po chvíli ho zaslechl jiný žák, který povolal kněze. Ten se jal dávat chlapci, který spadl z výšky více než 25 metrů, poslední pomazání, protože se všichni domnívali, že umře. František na radu jednoho z páterů slíbil, že na den Nanebevzetí Panny Marie, co živ bude, bude vykonávat zpověď a přijímat svaté přijímání. Pak pokojně usnul a celou noc spal. Ráno se vzbudil a připojil se k ostatním v běžném denním programu. „Kdo ten pád z tak hrozné výšky na kamení viděl, ten nemůže jinak, než přítomnou a zázračnou Matky Milostivé pomoc vychvalovati,“ dodává kronika.

Sto svatohorských milostí: obraz číslo 7.Sto svatohorských milostí: obraz číslo 7.Zdroj: Deník/Radka Typltová

Elipsovitý obraz číslo 8 představuje vysoký dům, z jehož střechy padá muž. Druhý muž pracuje na střeše a třetí už leží na zemi. Malíř takto zaznamenal různé okamžiky jednoho a téhož pádu. Zápis z kroniky z roku 1674 hovoří stručně: „Jan Jiří Weiceneker z Prahy tu děkoval Rodičce Boží Svatohorské, že ač spadl z vysoka, přece nepřišel k žádnému úrazu.“

Sto svatohorských milostí: obraz číslo 8.Sto svatohorských milostí: obraz číslo 8.Zdroj: Deník/Radka Typltová

Obraz číslo 9 znázorňuje také pád, tentokrát ženy z okna. Tento obraz byl namalován nejspíš podle děkovného obrazu, které podle letopisů Svaté Hory přinesla 7. května roku 1686 jakási paní Kateřina „za zachování své služebné v nešťastném pádu z okna od všelikého úrazu“.

Sto svatohorských milostí: obraz číslo 9.Sto svatohorských milostí: obraz číslo 9.Zdroj: Deník/Radka Typltová

I na obraze číslo 10 se padá. Jeho předlohou je rovněž děkovný obraz, který 5. června roku 1699 poslal na Svatou Horu správce a ředitel statků řádu svaté Kláry ve Znojmě Jiří Ignát Vollentin. Jeho šestiletá dcera Alžběta těžce onemocněla. Zoufalý otec ji zaslíbil Svatohorské Panně Marii. Hned poté se uzdravila. Vollentin slíbil, že z vděčnosti pošle někoho, aby na Svaté Hoře vykonal pobožnost. Ale zapomněl na to. Právě proto, jak se on sám domníval, uzdravená Alžběta následně spadla ze schodů a zlomila si ruku. „Vidouc to má manželka Marie Terezie, hned obrátila srdce i mysl svou i oči své k zázračné Panně Marii na Svaté Hoře a zaslíbila hned ceru na Svatou Horu. V tom okamžiku dcera má ani nejmenší bolesti nepocítil, na nic si nenaříkala, nýbrž v téže hodině tak dokonalého uzdravení dosáhla, že na zlámané ruce žádného úrazu nebylo viděti. Za to jsme my, rodiče, nejslavnější a nejmilovanější Panně a Matce Boží Marii nejpokornějšími díky zavázáni. Z povinné vděčnosti hned jsme poutníka poslali na Svatou Horu se záslibným obrazem, věncem a librou vosku, prosíce pokorně požehnanou Matku Boží, aby ráčila tuto skrovnou oběť od nás milostivě přijmouti,“ napsal Jiří Ignát Vollentin v dopise.

Sto svatohorských milostí: obraz číslo 10.Sto svatohorských milostí: obraz číslo 10.Zdroj: Deník/Radka Typltová