Právě trenéři jsou ti, kteří mají moc ovlivnit, jestli se dítě bude sportu dál věnovat, nebo ho naopak mohou od sportování i nadobro odradit. To platí jak ve vrcholovém sportu, ale i na amatérské úrovni. Mohou v mládeži zažehnout jiskru, která se nakonec rozhoří tak, že z toho třeba na konci bude i několik stupňů vítězů či olympijská medaile, ale hlavně mohou díky sportování smysluplnou náplň trávení volného času.

Ovšem na financování trenérů mládeže je třeba se podívat více pohledy. Pro malé kluby je těžké trenéry platit, protože sponzoři prostě nejsou, firmy peníze dávat nechtějí a díky malým členským základnám, což je bohužel i do 100 dětí, peníze získané z dotací pokryjí sotva potřeby jako pronájmy, soutěže, dopravu, vybavení, rozhodčí atd. Někdo tvrdí, ať rodiče platí skoro vše. Tím bychom se ale dostali opět do situace někde před 100 lety, kdy sportovat v klubu mohli pouze děti movitých rodičů. „Pro některé rodiče je zatěžující i to, že mají platit pravidelně členské příspěvky v řádu několik set korun měsíčně. Tyto oddíly by dle mého názoru měli dostávat samostatnou dotaci na odměny trenérů v místě, kde se o děti starají. Většinou to všichni dělají zadarmo a peníze získané se v plné výši vracejí do dětí tím, že se jim snaží zaplatit soutěže, dopravu, vybavení a další výdaje se sportováním spojené,“ říká trenér příbramských házenkářů Pavel Pecka. To je například případ právě oddílů příbramských házenkářů, kde trénují trenéři s licencí zdarma ve svém volném čase. „V oddílech je to různé, někdo tvrdí, že zdarma, protože co to je dnes 3000 měsíčně. Ale u nás je zdarma opravdu zdarma,“ ujišťuje veřejnost trenér.

Proti malým klubům pak stojí tzv. Regionální centra a Tréninková centra mládeže, někde jsou to akademie a podobně. Ty jsou zaměřeny na práci s talentovanými hráči buď na úrovni kraje, nebo celé republiky a měly by mít za cíl pomoci se vzděláváním trenérů, postupnou výchovu hráčů pro reprezentace a vlastně se jedná spíš již o výběr hráčů z regionu. V těchto zařízeních bývá většinou jeden trenér, který je zaměstnán na hlavní pracovní poměr a toho platí svaz. Opravdu jeden trenér. „Představa, že se bude věnovat sám třeba šedesáti dětem najednou je dost utopická. Takže k sobě má opět někoho, kdo mu s tím zdarma pomáhá anebo mu sám musí dát část mzdy. Tato centra by dle mého názoru měla být financována přímo z MŠMT nebo ČOV,“ uvažuje Pavel Pecka.

Další oblastí jsou profesionální velkokluby, které dostávají na mládež víceméně peněz dost, ale vlastně málo, protože si je dokáží záhadným způsobem přesunout do pokladničky seniorských výběrů, takže pak za peníze pro děti diváci vidí po hřištích běhat profesionální sportovce.

V podstatě se dá říci, že především pro malé sportovní kluby se v dnešní době kapitalismu, kde je dáno heslo trhni, kde trhni, se na sportování mládeže dává strašně málo prostředků. „Pokud se stát nepostaví za zdravý způsob života dětí alespoň tím, že bude dávat odměnu, třeba i formou možnosti daňového odpočtu, nastane zhruba za 10 až 15 let obrovský úbytek sportovních klubů. Dnešní mládež je vychovávána jak z domova, tak ve škole, tak prostřednictvím médií k tomu, že zadarmo nikdo nic dělat nebude,“ odhaduje situaci Pavel Pecka s tím, že až nadšenci jeho typu odejdou, nebude mít kdo se dětem věnovat a ty budou moci maximálně sportovat elektronicky u počítačů. „A všichni víme, co z toho vznikne. To co nyní ušetříme na sportování dětí, se bude několikanásobně utrácet za léčby obezity, kardiovaskulárních, pohybových a psychických problémů, které jim tím vzniknou. A to pomíjím takové "maličkosti" jako jsou vandalismus, drogy nebo alkohol,“ uzavírá trenér příbramských házenkářů s tím, že je potřeba si uvědomit, že v době, kdy mají rodiče na své děti málo času, bývají trenéři ve své podstatě takovými adoptivními rodiči, kteří s výchovou velice často a to dost zásadně pomáhají. A jen zřídka kdy slyší alespoň to nejdražší "děkujeme".