Na Sedlčansku prý má váš rod kořeny. Můžete to potvrdit?

Ano, dnešní návštěvu Sedlčan jsem začal tím, že jsem došel na Církvičku – k hrobu dědečka a babičky. Na sedlčanském náměstí v domě čp. 33 vedle radnice, kde bývala Pejšova drogerie, měl ještě předtím svůj krámek. Ten dům postavil. Všichni moji bratranci a sestřenice se v tomto domě narodili. Já jediný, který jsem byl o deset patnáct let mladší než oni, jsem přišel na svět v pražské porodnici. Babička Kateřina byla dcera mlynáře v nedalekých Měšeticích. V Sedlčanech přečtu dokonce jeden z namlouvacích dědových dopisů, který psal do mlýna a budu citovat z anonymu, kdy jeden sedlčanský občan mého měšetického pradědečka varoval před mým dědou a pomlouval ho, že má dluhy… "

Žijí dosud v Sedlčanech někteří vaši příbuzní?

Ano, moje sestřenice Libuše Brožová. Její tatínek – drogista František Mrázek – byl bratrem mojí maminky. Jeden blok rozhlasového Dobrého jitra jsem dokonce Sedlčanům věnoval.

Kdy při vysílání Dobrého jitra vstáváte a jak dlouho s Českým rozhlasem spolupracujete?

Budík mám nařízen na za deset minut čtyři. V tomto pořadu jsem byl poprvé v dubnu 1995, od roku 1997 mám pravidelné relace – vychází to zatím tak, že každý druhý měsíc. Pořad několikrát změnil název na současný Dobré ráno z dvojky. Dobrá jitra se jmenoval v časech Františka Nepila. Když jsem vydal první knížku sestavenou ze svých rozhlasových pořadů, tak vyšla v tisku recenze, která pro mě byla velmi lichotivá. Jmenovala se: František Nepil má následovníka. Pokud mám autorské čtení, tak se snažím napodobit jeho hlas – to si nikdy neodpustím.

Znáte dobře i jiné místo v regionu?

Samozřejmě. Například Vysoký Chlumec, kam se přiženil můj největší kamarád a spolužák Honza Vraný do rodiny stavitele Holana. Mimochodem, tento stavitel postavil – pokud se nepletu – vedle našeho domu na sedlčanském náměstí také hospodářskou záložnu. Znám pochopitelně i Petrovice. V době, kdy jsem vojančil, měl jsem tam svoji lásku.

Jak jste se s Janou Rychterovou seznámili?

Díky botanické zahradě, jejímž jsem byl ředitelem. Přišli za mnou zástupci spolku na ochranu opuštěných koček. Chtěli tam uspořádat dobročinnou akci s tím, že ji svým hudebním vystoupením podpoří také Jana. Protože jsem v botanické zahradě pořádal výstavy soch a obrazů, koncerty a jiné akce, požádal jsem ji také o malý koncert. Ona slíbila a když koncert začal, spustil se liják. Jana složila kytaru a s židlemi nad hlavami jsme utíkali všichni do skleníku, kde celý repertoár dohrála. Padli jsme si do oka. Od té doby spolu kamarádíme, jezdíme po republice – kdy zejména moje autorské čtení prokládá písničkami.

Je obdivuhodné, co všechno dokážete zvládnout…

Je pravda, že oficiálně jsem vedoucím správy parku na zámku Štiřín. Provázím parkem – například 1. října pořádáme od 10 hodin Ringhofferovský den věnovaný poslednímu majiteli zámku, kterému byl v roce 1945 vyvlastněn. Od 13.30 budu návštěvníky provázet parkem od stromu ke stromu. Věnuji se stále také publikační činnosti – pravidelnou dvoustránku mám v časopisu Zahrádkář, pravidelně tři strany v Receptáři, jednu v časopisu Meduňka. Starám se také o Hamzovo arboretum v Luži pod Košmberkem, kde je léčebna. Každoročně v říjnu se zde koná v rámci Dne stromů a dřeva, který jsem vymyslel se sochařem Martinem Patřičným a šansoniérkou Hanou Hegerovou. Protože má paní Hegerová 20. října narozeniny, vymysleli jsme v pražské Viole s novinářem a moderátorem Robertem Tamchynou a Pavlínou Filipovskou na její počest komponovaný večer. V domě knihy Luxor také 5. října budu mít křest svojí nové knížky. Měla se jmenovat Vlastivěda o vlastní vlasti. Název se ale nelíbil vydavateli a dal jí srdceryvný název Vlastivěda krajiny mého srdce. I když takhle nemluvím, budiž. Ale to se mi nestalo poprvé. Knížka, kterou jsem pojmenoval Tam za řekou jsou Holostřevy jako variaci na cestovatelkou knihu H+Z Tam za řekou je Argentina, také byla přejmenována na Cestou necestou českou krajinou.

Spolupracujete také s televizí?

Oživili jsme opuštěný receptář Přemka Podlahy. Dělám pořad s hercem Václavem Postráneckým. Právě jsme pro primáckou televizi natáčeli 24. a 25. díl. Na ČT je velmi oblíbený pořad Kouzelné bylinky, který dělá parta z Českého Krumlova a do každého dílu mám vsutp. Protože je pořad velmi sledovaný, začíná se vyrábět čtvrtá řada.

Jaký strom máte nejraději? Je to akát, o kterém jste dělal diplomovou práci?

Diplomovou práci jsem měl původně dělat v oblasti Slap, čerstvě poté, co byla v roce 1954 přehrada napuštěna. Protože jsem Vltavu prošel pěšky a projel na kánoi od Lenory a Kvildy až do Mělníka, dostal jsem na Univerzitě Karlově za úkol na promoci zpracovat akátové porosty v údolí Vltavy. Strom mám rád naprosto každý, i vykotlanou vrbu. Pokud jde o akát, dávám k lepšímu takový vtípek – jeden můj osvědčený recept. Naučila mě jej moje sedlčanská maminka.

Jaký?

Vždycky se nejdřív zájemců o něj zeptám, zda již někdy jedli myši a pak pokračuji, jak si tuto delikatesu připravit. To vezmete myšku za ocásek, uděláte si palačinkové těsto, v něm myšku vykoupete, podložíte lžíci, na kterou těsto stéká. To plesknete na tuk na rozpálené pánvi a přidáte, co na lžíci zbylo. Pak otočíte, vyklopíte do práškového cukru. Je to největší pochoutka, kterou jsem dělal i synům. Byli schopni spořádat i sto myšek za večer. Ale je pravda, že myšky jsem nemusel lovit – jsou to akátová květenství. Vřele všem čtenářům doporučuji.

Na co se letos nejvíc těšíte?

Těším se na každý nový den, který přijde.

Jakou otázku dostáváte při besedách nejčastěji?

Mám doma takovou kytku, má kořínky a zelený listy. Jak se, prosím vás, jmenuje a co dělám špatně, že se jí nedaří? To je jedna z nevídaných otázek, které dostávám. Navíc, protože nejsem fytopatolog, tak opravdu nevím, co jejich kytkám chybí. Sám chodím k gytopatologům na radu. Jsem schopný maximálně určit nebo říci, jak se rostlina pěstuje nebo roubuje.

Jak se podle vašeho názoru současná generace chová ke stromům, rostlinám a přírodě vůbec?

Otázka je, co pod tím názvem vidíme, zda třicátníky, padesátníky, mé vrstevníky… Jako ve všech lidských činnostech jsou lidé různí. Někteří se přivazují ke stromům, jiní podle takzvané vestecké choroby, což vystihl můj přítel Miroslav Horníček slovem předposranost, stromy bezdůvodně ničí. Vestecká choroba tomuto postoji říkám proto, že dva mladíci si při orkánu Kyrill jeli pro pivo. Když se vraceli, tak na ně padl topol. Rodina se soudila s příslušným obecním úřadem, že měl vědět, že strom padne. Obecní úřad, aby předešel všem soudním sporům, tak všechny stromy u silnice porazil. A tohoto nesmyslu se chytlo mnoho obecních úřadů a bezmyšlenovitě se kácelo a dosud kácí.

Stromy bývají stejně nesmyslně označovány i za viníky dopravních nehod – přitom je hlavní příčinou alkohol, drogy, rychlá jízda…

Ještě se nestalo, že by strom narazil do auta či do člověka, vždycky je to obráceně. Dokonce byla kdysi konference v Hradci Králové a připravovala se norma, podle které deset metrů od krajnice u silnic první třídy a třicet metrů od krajnice dálničního typu, by nesměl být pevnou překážkou strom. Já jsem ve spolupráci s jedním režisérem udělal dvoudílný televizní film Strom nebo auto s tím, kde bylo například zachyceno, jaká šedá bariéra bez stromů s dopravními značkami a sloupy by podél silnice zůstala.

Zmínil jste přivazování aktivistů ke stromům. Jaký na to máte osobní názor?

Na Šumavě se angažuji, ač vím, že nemůžeme vyhrát. Zastávám názor, že se tam musí zase začít hospodařit. Šumava byl hospodářský les ve třetí generaci. Valná část stromů ze Šumavy byla spálená ve Vídni. Schwarzenbergové postavili kanál, aby co nejlevněji a nejdřív odtud dostali palivové dřevo do Vídně a samozřejmě, že na druhé straně vzniklé holiny zalesňovali. Tři generace smrkových monokulturních porostů jsou tam vysázeny. A takzvaní aktivisté, jsou pro mě demagogové, když chtějí napadené stromy chránit jako nedotčenou a bezzásahovou přírodu? Byla hrubá chyba, že se nezačalo s vysazováním. Schwarzenberg, když byla větrná a kůrovcová kalamita v roce 1870, tak okamžitě les vytěžil, dřevo prodal a vysadil stromy znova – bohužel ne šumavským smrkem, ale z komerčního osiva smrkem, kterému se dařívá ve výškách 300 metrů, který není zvyklý na horské podmínky Šumavy. Proto je víc postižitelný přírodními vlivy. Marie Břeňová