Příbram – Listopadové události v roce 1989 dnes lidé vnímají různě. Uběhla přece jen už čtvrtka století.
Mladí lidé znají „sametovou revoluci" z vyprávění či přednášek a jen stěží se mohou vžít do pocitů těch, kteří změnu politického režimu prožili na vlastní kůži. A každý člověk tu změnu prožíval a cítil po svém.

Jinak revoluci hodnotí lidé z vesnic, jinak studenti a umělci, jinak ti, které politika nikdy příliš nezajímala. Proto pohled na listopadové události nikdy nemůže být jednotný, přesto každý lidský příběh má své kouzlo a svoji hloubku.

Archivářka Věra Smolová, příbramská rodačka, prožívala revoluci ve svých 23 letech v Archivu hlavního města Prahy. Vřavu a revoluční hnutí měla téměř na dohled. „Měla jsem tam i služební byt s kotelnou, přímo v Trauttmandorffském paláci, který je mezi Karlovou ulicí a Clam gallasovým palácem, čili Národní třída je asi ob dvě ulice dál. Ale tehdy jsem čekala zároveň svoje první dítě, takže když vypukly vřavy, bylo mi zakázáno s ohledem na těhotenství se toho zúčastnit. Manžel se tehdy bál, nikdo nevěděl, jak se to bude vyvíjet," vrací se k listopadovým událostem Věra Smolová.

Když po 17. listopadu pokračovaly další demonstrace a vědělo se, jakým způsobem ta první proběhla, měla mladá nastávající maminka strach zúčastnit se i těch. „Obavy o dítě byly větší. Nicméně jsme bydleli v 'první linii' a v archivu pracovala spousta mladých, angažovaných lidí, kteří už toho měli taky dost. Netrpěla jsem nikdy nějakým nedostatkem. Vadilo mi jen, že člověk nemohl mluvit, co chtěl, že jsme vyrůstali v období strachu. Ale archiv, kde jsem pracovala už jako studentka, byl skutečnou oázou demokracie," vypráví archivářka.

V té době si Věru Smolovou zavolal tehdejší ředitel archivu a nabídl jí stálé místo. „Řekla jsem ano, ale že vím, že hledá straníka. A to že ode mně nemůže očekávat. On i přesto, že věděl, že stranické kádry neposílím, mně vzal."

Věra Smolová dále vypráví: „Po listopadových demonstracích vládlo ohromné nadšení. Kolem mne byli samí intelektuálové, manžel chodil demonstrovat každý den a potom mi to vyprávěl. Byla to neskutečná radost. Chodili jsme na Národní třídu, procházeli jsme se tam. Bylo to krásný. Akorát zhruba po týdnu se lidé začali měnit. Kolegyně pocházela z rodiny, která přišla dříve o majetek. Vykřikovala takové věci jako – teď se uvidí, teď se jim všem pomstíme a tak. Takže už v tom nadšení jsem si říkala, že to nebude tak růžové, jak to vypadá. Ale zase poučena historickým vývojem jsem tušila, že bto přijít musí. Ale takhle brzy?! Samozřejmě jsem všem přála, aby své majetky získali zpět, ale už tehdy tam byla strašná nenávist, odveta. Strašné bylo zjištění, že ne všichni do toho šli z touhy po svobodě. Každopádně jsem nezažila nic lepšího s ohledem na poměry, ve kterých jsme žili. Dodnes považuji za velké štěstí, že jsem se toho dožila v mládí a že svoje děti jsem mohla vychovávat v ovzduší svobody. To, co se dělo potom, to rozkrádání, privatizace, nemravné bohatnutí jedněch na úkor druhých a zbytku společnosti nepřipravené na rvavý způsob života, tak i přesto jsem přesvědčená o štěstí. Když to srovnám s minulostí, třeba s tím, co se dělo v 50. letech, žije se nám neskutečně dobře. Jediný závažný nedostatek současnosti je nezaměstnanost."