„Lidé to brali jako fakt, přijali to s tím, že tak to musí být,“ řekl Deníku místostarosta obce Chotilsko na Příbramsku Tomáš Hrubý, jehož rodina má kořeny v místech u řeky. Dobře si pamatuje, co slýchal od babičky. „Bylo to stále živé téma,“ poznamenal.

Rodina jeho otce mívala statek v Živohošti. Zmizel pod vodou. „Mám tomu pořád blízko, občas tam zajdu do kostela,“ zmínil návštěvy chrámu sv. Fabiána a Šebestiána. Ten stával na levém břehu vysoko nad původní vsí. Dnes je hřbitovní zeď kousek od hladiny. Nad nějakými čtyřiceti metry vody.

Minulost oblasti a její původní podobu si lze připomenout právě v Chotilsku. Místní muzeum přibližuje balonové létání a starou Vltavu. Jako řeku, jejíž síla nejen dávala obživu spoustě lidí, ale také představovala významnou dopravní spojnici umožňující kontakt s Prahou podstatným částem středních i jižních Čech.

Příběhy opuštěných budov A význam pro hlavní město? Obrovský. Dnešní rekreační zázemí metropole bývávalo místem, kudy se k severu hrnulo vše, co Praha potřebovala: dřevo na krovy paláců i kámen na stavby mostů, dláždění ulic i pro různé stavby nebo sochy. Tudy se na šífech do Prahy dostávala od jihu i sůl. Později šífaře a voraře střídali vodáci, skauti, trampové a nakonec i jachtaři.

Dávné černobílé vzpomínky

Nadšením pro odkaz minulosti se netají bývalý starosta Chotilska Jiří Šťástka. Oceňuje práci lidí, kteří v minulosti zanechali svědectví o své době, i současných nadšenců. Vyzdvihuje například davelského fotografa Josefa Dvořáka, díky kterému zůstal zachován černobílý pohled na to, jak Vltava a místa v jejím okolí vypadala původně. „Za první republiky to tu objížděl na motocyklu a systematicky fotil,“ připomněl Šťástka.

Zmiňuje i jméno současného fotografa Vojtěcha Pavelčíka z Prahy. Ten si zdejší kraj zamiloval už v dětství, kdy jezdil na chatu na Slapech za prarodiči, a v dospělosti propadl i kouzlu jeho historie. Natolik, že od něho dokonce vzešel podnět k vyzdvihnutí barokního podstavce někdejší sochy sv. Jana Nepomuckého v Moráni z přehrady v roce 2013. Ten si lze není prohlédnout v chotilském muzeu.

Pavelčík vypráví tento příběh i spoustu dalších nejen v knihách a dalších publikacích o regionu, které připravuje, ale rovněž na webu. Tam také zve k návštěvě obsáhlé fotogalerie staré Vltavy. Plodů jeho badatelské práce stále přibývá, nyní v Chotilsku napjatě čekají na jeho knížku o živohošťské minulosti. Podobnou té, v níž zasvěceně vypráví o moráňské historii. „Je to v plánu, ale zatím hudba budoucnosti – teď připravuji knihu o Svatojánských proudech,“ říká Pavelčík.

Místa zmizela, jména zůstávají

Svatojánské proudy jsou jednou z legend, které zmizely pod hladinou – v tomto případě přehradní nádrže Štěchovice. Připomíná je ale naučná stezka. Řada míst u Vltavy se v souvislosti s budováním údolních nádrží ztratila i se svými názvy, některé lokality ale daly pojmenování nově vznikajícím rekreačním atrakcím. Z map se tedy mnohá tradiční jména neztratila.

Platí to i pro Živohošť na Slapech, kde původní vesnice ležela na obou březích řeky. I když její podstatná část zmizela, pojmenování lze stále najít na obou březích přehrady. Stará Živohošť leží na levém a dnes je součástí obce Chotilsko na Příbramsku. Na pravém, patřícím k benešovskému okresu, se rozvinula rekreační oblast Nová Živohošť, jež je součástí obce Křečovice. Rekreantům, alespoň těm neznalým, kteří jedou na místo podle navigace, se to někdy plete. Pak přichází zjištěni, že bude třeba najít most.

close Kanoisté na Vltavě u levého živohošťského břehu před kostelem sv. Fabiána a Šebestiána po napuštění jezera v roce 1954. info Zdroj: archiv Hornického muzea Příbram/sbírka Jiřího Šťástky zoom_in Kanoisté na Vltavě u levého živohošťského břehu před kostelem sv. Fabiána a Šebestiána po napuštění jezera v roce 1954.

Právě Živohošť, kde na počátku 20. století žilo ve 21 domech kolem 140 obyvatel, lze v souvislosti s vybudováním přehrady vnímat jako jeden ze symbolů přechodu od staré doby k nové. Její historie sahá nejméně do desátého století, první písemná zmínka pochází z roku 1057. Deníku to řekl ředitel Hornického muzea Příbram Josef Velfl, který v minulosti připravil pro chotilské muzeum scénář historické expozice a napsal i knížku věnovanou minulosti regionu.

Deset století historie pod hladinou

Pro Živohošť v ní zmiňuje například knížecí dvorec Přemyslovců, kde v roce 1140 trávil Vánoce Vladislav II. i s početnou družinou, či rok 1271, kdy královna Kunhuta Živohošť darovala Rytířskému řádu křižovníků s červenou hvězdou. Nalezeno bylo středověké pohřebiště, kostel prodělal vývoj od románské trojlodní baziliky přes gotickou přestavbu až po pseudorománskou úpravu ze 60. let 19. století. A třeba dvoutřídní škola zde fungovala prakticky do vylidnění: do roku 1952.

Už z roku 1617 pocházela Rákosníkova hospoda, kde vedle plavců bývali častými hosty i spisovatel Alois Jirásek či hudební skladatel Josef Suk. Tradiční zde byly plavecká historie stejně jako brod a přívoz na trase Dobříš–Neveklov, z novějších zpráv lze připomenout sdělení z roku 1928, podle kterého obec koupila nový prám – a pak v roce 1932 zbudovala lanový přívoz.

„Mezi světovými válkami se začal rozvíjet cestovní ruch a v roce 1936 vznikl moderní hotel. Široko daleko nebylo nic podobného,“ připomíná historik Velfl. S tím, že objekt tehdy nechal postavit Josef Roušavý poblíž statku Daňkových, odkud pocházela jeho manželka. Později, po změně majitele, nesl hotel jméno Dubský.

Objekt byl před zaplavením údolí částečně odstřelen. Potápěči však dobře vědí, že ne zcela: jde o jeden z oblíbených cílů jejich objevitelských výprav pod hladinu. Po napuštění Slap v roce 1954 ostatně zanikla velká většina původní zástavby.

Zaniklých vesnic, samot, ale i dalších míst je v okolí Prahy celá řada. Někdy to měly na svědomí válečné události, ale i jiné vlivy dějin včetně hospodářských. Nebo i velké požáry. V novější době za tím vedle přehrad stála především stavba dálnic, ale třeba i vyčleněné vojenské prostory nebo vznik rekreačních středisek. Překvapivě rozsáhlý přehled zmizelých míst může nabídnout web Zaniklé obce.