Bráníte se, když vás někdo nazve válečným veteránem? Není to přehnané?
No, dneska už existuje Asociace válečných veteránů, jsem jejím členem, takže asi se to tak dá nazvat. (smích)

Vím, že jste se zúčastnil mírové mise. Můžete mi to trochu přiblížit?
Zúčastnil jsem se mírové mise OSN na podzim v roce 1994. Byla to mise v prostoru bývalé Jugoslávie, dnes je to Chorvatsko. V té době jsme měli za úkol monitorovat hranici mezi Srby ovládaným územím s názvem Srbská krajina a Chorvatskem. Mise probíhala do srpna roku 1995, kdy chorvatské vojenské jednotky podnikly závěrečnou ofenzívu, území dobily a mise tohoto typu tam tím pádem ztratila smysl.

Byla to vaše první účast v misi? Toužil jste po něčem podobném už jako kluk?
Ano, byla to první mise. Jako kluk jsem po tom netoužil, ale na vojáky jsem si hrál. Normálně jsem rok po revoluci prodělal základní vojenskou službu a po ní jsem byl dva roky v civilu. Už když jsem byl na vojně, tak válka v Jugoslávii začínala a už byly možnosti se do té mise přihlásit. Tenkrát mě to ještě moc neoslovilo. To až když jsem byl z vojny doma, tak jsem se o to začal zajímat. Přihlásil jsem se do výběru a čekal, až dostanu povolávací rozkaz.

Vy jste vystudoval vojenskou školu?
Ne, já jsem vyučený elektrikář.

Kde se vzala ta touha jít do mise? Přišlo to na vojně?
Vojna mě bavila, ale napadlo mě to až po ní. Byla to ještě ta klasická vojna, prošel jsem si mazáctvím se vším všudy. Dneska se vojna odsuzuje, ale myslím si, že když to není hnané do extrému, má vojenský výcvik dobrý vliv na vývoj mladých kluků. Podle mě si dokážou vypěstovat respekt z autorit a z nadřízených. To dneska u mladých kluků nepozoruji.

Co misi předcházelo?
Jednotky mírových sil měly jedinou výcvikovou základnu v Českém Krumlově. Tam jsem nastoupil zhruba dva měsíce před odletem. Tam mě přiřadili jako řidiče obrněného transportéru. Kurz na ótéčko byl v Hodoníně. Po něm měla naše skupina týden volno na vyřízení věcí a na rozloučení s rodinami a odletěli jsme. Samotný pobyt trval devět měsíců.

Je něco, na co nerad vzpomínáte?
Když pominu závěrečný incident, při kterém došlo k zabití dvou našich kamarádů a nějakému našemu zranění, nedoprovází můj život špatné sny kvůli vzpomínkám. Byla to válka tak trochu „kolem nás“ a zúčastnili jsme se určitých problémových řešení a i pohledu na ošklivé věci, ale psychické problémy to ve mně nezanechalo.

Jak dlouho vám po návratu trvalo, než jste si zvykl na všední starosti?
Byl jsem v té době mladý kluk bez závazků, neměl jsem holku ani děti. Šel jsem do toho zodpovědný jen sám za sebe, nic jiného jsem neřešil. Dneska mám rodinu, už bych to asi neudělal, tedy kvůli ní. Když jsem se vrátil, chvilku bylo takové prázdno. Tam se žilo takovým akčním životem. Přišlo mi, že je tady ukrutná nuda. S tím jsem se ale vypořádal bez toho, abych začal pít nebo brát drogy.

Čemu jste se pak začal věnovat? Svému oboru?
Půl roku po návratu jsem byl kvůli zranění práceneschopný, nastoupil jsem k firmě, ale chtěl jsem podnikat. Tak jsem se do toho dal. Už třináct let mám firmu.

Změnil se pro vás pobytem v misi žebříček hodnot?
Je jasné, že se žebříček nějakým způsobem člověku změní. Když ale před rokem měli rodiče havárii v autě, to už pro mě bylo silný kafe.