Jeho základním cílem je dát lidem s trestní minulostí a jejich rodinám druhou šanci na slušný život. A organizátory běhu, do něhož se zapojují nejen vězni či lidé se zápisem v trestním rejstříku, zajímá i to samé, co většinovou společnost a co je pro ni o mnoho důležitější – snížení recidivy.

„Loni se u nás běželo poprvé. Bylo to v prosinci v době koronakrize a přišlo nám smysluplnější, že desítky vězňů poběží tady, než abychom na běh do Prahy vybrali jednoho či dva odsouzené,“ míní Vladimír Rampas, zástupce vedoucího oddělení výkonu trestu Věznice Příbram. Loni si na „Bytízu“ zaběhalo dvaatřicet vytrvalců. Letos se jich přihlásila celá stovka. Na start dvoukilometrové trati se ale nakonec postavilo osm desítek nejodhodlanějších, což je při obsazenosti věznice téměř dvanáct procent.

Vězni ale mají normální režim věznice s ostrahou. Někteří mají i práci a ti, kteří se připojili k akci, si vzali, byť byla sobota, volno. A také se na atletický podnik poctivě připravovali. V rámci osobního volna na trénink mají hodinu denně. „Protože se běží uvnitř věznice, je potřeba tomu přizpůsobit režim celého zařízení,“ upozornil Vladimír Rampas.

Přidají se i další věznice

Běh veřejnosti se v Aktivním lesoparku Řepy uskuteční 7. září. Ale podle Veroniky Friebové z Yellow Ribbon Run je hodně důležité zapojit do běhání co nejvíce lidí a zejména odsouzených. Také proto se k příbramské věznici přidá během následujících měsíců i dalších pět „nápravných“ zařízení v zemi. „Například v srpnu se poběží ve věznici v Kuřimi,“ připomněla Friebová s tím, že někteří vězni po odchodu z vězení dál běhají a mají další motivaci pro život.

Do projektu je zapojená také nestátní nezisková organizace Rubikon. Ta od roku 1994 pomáhá lidem, kteří se rozhodli vydat po ukončení trestu tím správnějším směrem. „Věříme, že se celé společnosti vyplatí dát takovým lidem druhou šanci,“ je přesvědčena Dagmar Doubravová, ředitelka Rubikonu.

„Z toho, kolik lidí běhá, jsem naprosto nadšená. Před šesti lety běželo šestatřicet lidí, v současnosti je to už kolem sedmi set. Důležité totiž je, že se rozšiřuje povědomí o takových aktivitách a o tomto tématu. Integrovat lidi s trestní minulostí totiž nelze jen tak, že to po nich budeme chtít. Jde o to, aby i celá společnost otevřela takovým lidem dveře, aby jim dala například možnost pracovat,“ vysvětlila ředitelka neziskovky.

Jedním z těch, kteří se ve Věznici Příbram Yellow Ribbon Runu zúčastnili loni v prosinci i tentokrát, byl Marián Staněk. Loni byl nejrychlejší a jen podle zběžného sledování výkonu atletů na trati, která vedla do dlouhého táhlého kopce, to platí i letos. Ještě udýchaný a zpocený, vysoký, štíhlý muž se sportovní postavou ze sebe vychrlil první dojmy z běhu. Přiznal, že sportování ve věznici je vlastně to jediné, díky čemuž se momentálně může unavit a pak usnout bez pocitu výčitek svědomí.

Hořké vítězství

„Díky tomu, že tu mohu závodit, mohu chvíli myslet také na něco jiného,“ poodhalil svůj vězeňský život s tím, že chtěl pokořit loňský čas. „Prodělal jsem ale koronavirus a špatně se mi dýchá, ale i tak myslím, že to je dobrý čas,“ řekl trochu „nakřápnutým“ hlasem. Uvedl rovněž, že v běžném životě sportuje a totéž na dost vysoké úrovni dělají i jeho děti.

„Tohle dnešní vítězství je pro mě ale také dost hořké, protože se o radost z něj nemohu podělit se svými blízkými,“ přiznal. Pro Mariána Staňka je největší motivací jeho rodina. Věří, že člověk, který se „zakousne“ a jde si poctivě za svým cílem, ho také dosáhne. „Chci se začlenit zpátky do běžné společnosti a věřím, že dostanu důvěru, abych mohl šanci využít. Budu rád, když mě lidé vezmou zpátky, a i když řeknou, že jsem šlápnul vedle, poznají, že nejsem špatným člověkem,“ dodal.

Soupeřem mu byl například i Dušan Švestka. „Bylo to náročné, ale běželo se mi lépe než v prosinci. Připravovali jsme se na běh a také se o něm bavili s kolegy a trochu se i špičkovali. Posunul jsem se trochu i v čase, ale jako každý sport je to náročné. Zvláště ten kopec tady po startu,“ zhodnotil.