Kolik vám bylo let?

V době sametové revoluce mi bylo 36 let.

Kde jste pracoval?

Učil jsem na 1. základní škole v Příbrami, ale shodou okolností jsem tehdy stážoval na Okresní odborové radě (OOR) v Příbrami. To bylo z toho důvodu, že jsem byl jako relativně mladý učitel, kterých na školách nebylo mnoho, tlačený do politicky angažované role. Vybral jsem si tedy roli v odborech, a to proto, že, i když byly samozřejmě v područí tehdejšího systému, zůstaly svým způsobem svobodné. 

Jaké vzpomínky, ať už osobní nebo pracovní, vám evokuje 17. listopad?

Pokud jde o tu pracovní, nechci znevážit kohokoli, kdo tehdy na OOR pracoval, ale pravda je, že když jsme se tam 19. nebo 20. listopadu objevili tři s trikolórami, byli jsme okamžitě zváni na pohovory, kde se nás ptali, jestli víme, na které straně barikády stojíme.

Tahle vzpomínka ve mně dodnes evokuje smíšené pocity. Říkal jsem si, že člověk samozřejmě nesmí uhnout zlu a násilí, ale na druhé straně jsem už měl rodinu, dvě děti, a měl jsem zároveň i určité obavy, co se stane, když se společenská a politická situace vrátí zpátky.

Byla to doba pocitu jakéhosi hrdinství a současně obav. Pamatuji si, že mi tehdy nesmírně pomohlo, když dcera jedné kolegyně z OOR, která studovala na Vysoké škole ekonomické v Praze, přijela tehdy do Příbrami a řekla nám, že v Praze je už úplně jiná situace než tady. Osobně jsem změny vnímal velmi pozitivně. S manželkou i s našimi blízkými známými jsme v té době hodně diskutovali, i třeba dlouho do noci. Byla to pro nás všechny doba nadějí, iluzí a víry, že to má smysl.

Co jste si představoval, že nová doba přinese, co skutečně podle vašeho názoru přinesla?

Kdybych se vrátil do dnů té euforie, pak následovala i shromáždění tady v Příbrami, cítil jsem sounáležitost ke skupině, která je už těžko vytlačitelná a získal jsem vnitřně klidnější pocit. Byl jsem nesmírně pyšný na náš národ a věřil jsem všem těm ideálům. Tehdy se objevující havlovské Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí pro mě byly paprsky světla a obrovská víra v to, že tenhle národ bude po létech opakovaného ujařmování konečně svobodný. Použil bych přirovnání ke svatebnímu dni plnému nadějí. Bylo úžasné poslouchat projevy Václava Malého, Václava Havla, celý tenhle svět působil najednou velmi optimisticky, ty naděje působily opravdu úžasně. Ale stejně jako pomine svatební den a přijdou všední dny, tak se s přibývajícím časem bohužel objevily neduhy, které tenhle národ nasál za dobu totality, ať už nacistické či komunistické, především určitá dvojtvářnost a zbourání základního hodnotového žebříčku.

Co máte na mysli?

Začaly se objevovat věci, které člověk zpočátku přehlížel, ale které pak začaly nabývat na obrátkách. Řekl bych, že se postupně vyměňovaly dva diktáty, diktát ideologický, který je podle mého názoru nepopsatelně horší a drsnější, protože bere člověku i svobodu, byl nahrazován diktátem ekonomickým, který dokáže být velmi tvrdý. S tím se vypořádáváme stále a ještě vypořádávat budeme. Ale situaci ani v této chvíli nevidím nijak černě, protože současnou dobu vnímám jako mezidobí, jako období hledání, a jsem optimistou, že ty základní hodnoty se vrací. Denně se setkávám s mladými lidmi, a vím tedy, že pořád touží po spravedlivém světě a po dobru a to je pro mě to, v čem vidím obrovskou naději.