Přemysl I. Otakar se pevně usadil na českém trůně. Potlačil svou touhu po pomstě vůči šlechticům, kteří ho v těžkých chvílích zradili, a raději všechny své síly zaměřil na péči o svěřené země. Dařilo se mu, království vzkvétalo. Zlatou bulou sicilskou, kterou vydal římský král Fridrich II. v září 1212, bylo Přemyslovi I. kromě dědičného královského titulu přiznáno mnoho dalších práv, která českého krále postavila na roveň předním panovníkům Evropy.
Jedním z těch, kdo se kdysi k Přemyslu I. zachovali tak nečestně, byl i Hroznata. Pocházel z urozeného českého rodu a patřily mu rozsáhlé statky v západních Čechách a na Litoměřicku. Svou vysokou štíhlou postavou, oválnou hlavou s nezvykle rovným čelem a nosem a jemnými rysy v obličeji připomínal Přemyslovce. Asi to nebyla náhoda, podle legendy se v rodině spřízněné s vládnoucími knížaty narodila Hroznatova matka. Dostalo se mu vynikajícího vzdělání a u běžného velmože té doby bylo neobvyklé, jakým způsobem dokázal své vědomosti využít. Své stejně urozené současníky předběhl o dvě století, protože pochopil, jak je důležité mít svůj majetek sepsán na pergamenu, který přetrvá věky. Během svých cest po Evropě pronikl až do papežských kruhů. Jako správný rytíř bez bázně a hany připravoval svůj odjezd na křížovou výpravu. Jeho plány nakonec překazily strach z hlubokých mořských vod a z možné panovníkovy odplaty i náhlá smrt manželky a vymodleného dítěte. Hroznata se však nevzdával naděje, že v budoucnu ještě bude syna a dědice mít. Vyvázal se proto ze svého slibu účasti na křížové výpravě tak, že své peníze investoval do vybudování premonstrátského kláštera v Teplé. Do jeho čela byl postaven opat Jan. Hroznata předal klášteru do trvalého užívání desítky svých vsí a dvorů a coby zakladatel a posléze i probošt kláštera tyto statky také spravoval. Kromě toho si ovšem ponechal značný osobní majetek.

Česká církev neměla na přelomu 12. a 13. století v zemi plnoprávné postavení. Panovník si vybral svého biskupa a ten mu přísahal věrnost. V roce 1214 byl však zvolen pražským biskupem Ondřej, který chtěl po vzoru jiných evropských biskupů zajistit svému úřadu hospodářskou a z ní vycházející právní nezávislost na světské moci. Prověřoval si smlouvy o koupích, prodejích a výměnách statků, které uzavřeli jeho předchůdci, biskupové Jindřich Břetislav a Daniel II. Ondřej měl Daniela v úctě a respektoval, že se musel přednostně věnovat jiným záležitostem. Rozhodl se ale dát vše do pořádku a požadovat zaplacení všech pohledávek ve prospěch biskupství. Začal také vymáhat biskupský desátek, který znamenal jistotu stálého příjmu. Tepelský klášter v tomto sporu zastupoval probošt Hroznata. Spor se nakonec urovnal. Během dlouhých vyjednávání a možná jako projev dobré vůle se Hroznata uvolil biskupu Ondřejovi prodat ze svého osobního majetku statek Příbram. Biskup Ondřej totiž díky svému úsilí konečně získal 100 hřiven stříbra od milevského opata za prodaný statek Strannou u Neveklova a rozhodl se touto částkou panu Hroznatovi Příbram částečně zaplatit.

Není známo, jak přišel pan Hroznata ke statku, patřícímu původně jakémusi Příbramovi. Příbram svůj dvůr jistě dostal podle českého práva jako osobní výsluhu od panovníka. Když na jaře 1197 sepisoval pan Hroznata svou závěť, příbramský statek ještě nevlastnil, neboť o něm v této poslední vůli není žádná zmínka. Nelze tedy říci, zda ho někdy po roce 1197 koupil nebo zdědil. Až v listině vydané 20. června 1216 je uvedeno, že pražský biskup Ondřej koupil statek Příbram od pana Hroznaty, probošta v Teplé (tedy nikoliv od kláštera), a to za 300 hřiven, tedy asi za 76 kg stříbra. Vzhledem k výši kupní ceny se nemohlo jednat o pouhou jednu ves či dvůr. Byl to statek, k němuž bezpochyby patřilo v té době dalších 8 – 10 drobných vsí a samot. To se písemně potvrzuje o jedenáct let později. Biskup Ondřej totiž zůstal panu Hroznatovi dlužen celých 200 hřiven. Ondřejův nástupce biskup Jan II. umořil část dluhu za Příbram v roce 1227, kdy zaplatil 90 hřiven stříbra Hroznatově sestře a dědičce Vojslavě, zakladatelce a představené kláštera v Chotěšově. V listině z roku 1227 se už mluví přímo o újezdu Příbram. A újezdem se tehdy rozuměl větší soubor polností nebo panství s polnostmi několika obcí. Újezdy se nacházely většinou na hranicích země nebo dosud neosídleném území - pak měly podíl na kolonizaci této oblasti. Když král takový újezd čili oujezd přiděloval, jeho hranice se vymezily tak, že páni na koních polnosti prostě objeli. A tak vzniklo i panství Příbram, k němuž po mnoho staletí patřily vsi pod brdským hřebenem.

Pan Hroznata se nedlouho po prodeji Příbrami vydal zkontrolovat své statky v západních Čechách, během cesty byl zajat a zemřel ve vězení mezi léty 1217 a 1219. Vzpomínka na jeho zakladatelské úsilí a mučednickou smrt přežila až do novověku. V roce 1897 byl Hroznata blahořečen a stal se jedním z českých patronů. Snad bdí i nad svým dávným brdským újezdem, abychom se šťastně dožili jubilejního roku 2016.

Z připravované knihy o příbramských mlýnech

Věra Smolová,
ředitelka Státního okresního archivu Příbram