Na Příbramsku Karel Mareš nuceně pracoval na státním statku. Proti své vůli se tehdy stal i kydačem hnoje. Postavení a chudoba nedůstojné jeho zásluhám mu zůstaly až do smrti.

I přesto, jakého příkoří se mu dostalo, si přál pohřeb ve vojenské uniformě. Na svou poslední cestu se tak muž, od jehož narození před pár dny uplynulo 125 let, vydal před třiašedesáti lety s vyznamenáními na hrudi.

Výložky s generálskou hodností ovšem tenkrát v roce 1960 mít nesměl, neboť byl degradován na vojína. Plné završení nápravy křivd, jimž musel čelit, přitom trvalo déle než celý jeho život: dožil se 61 let.

Bílému lvu předcházely marné pokusy

„Prezident republiky propůjčil Řád Bílého lva vojenské skupiny 1. třídy in memoriam panu brigádnímu generálovi Karlu Marešovi za mimořádné zásluhy o obranu a bezpečnost státu a vynikající velitelskou a bojovou činnost.“ Takové sdělení se 28. října večer neslo Vladislavským sálem na Pražském hradě, kde prezident republiky udělil celkem 62 státních vyznamenání.

Když zaznělo jméno generála Mareše, v Příbrami se ozvalo takové žuchnutí, že to snad muselo být slyšet až v Praze. To řediteli Velfovi, který se o Marešovy osudy zajímal od sedmdesátých let, spadl obrovský kámen ze srdce. Konečně! Podařilo se to až napočtvrté. Navrácení generálské hodnosti sice přišlo už půl roku po sametové revoluci, avšak další krok, z jeho pohledu zcela logický, už nenásledoval.

„V roce 1990 jsem z pozice historika příbramského muzea a v zastoupení rodiny požádal prostřednictvím tehdejšího náčelníka generálního štábu československé armády o vojenskou rehabilitaci Karla Mareše-Tomana a navrácení hodnosti generála in memoriam, což tehdejší prezident republiky Václav Havel provedl. Pak uplynula řada let, další prezidenti každoročně udělovali a propůjčovali vyznamenání mnoha osobnostem, ale na generála Mareše-Tomana si bohužel nikdo nevzpomněl,“ poznamenal ředitel příbramského muzea s tím, že vyznamenáváni byli i letci z období druhé světové války. Jen na muže, který byl dokonce prvním velitelem československé 311. bombardovací perutě ve Velké Británii, pořád nedocházelo…

„Na žádost rodiny a s podporou starosty Kosovy Hory Martina Krameše, bývalého starosty Sedlčan a senátora Jiřího Buriana a současného senátora Petra Štěpánka jsem v roce 2019 vypracoval návrh na udělení vyznamenání, který jsem předložil Senátu  Parlamentu ČR a ten ho doporučil prezidentu republiky. Třikrát žádost nebyla prezidentem vyslyšena,“ přiblížil Velfl pozadí udělování vyznamenání.

Až současný krok hlavy státu Petra Pavla přinesl splacení morálního dluhu. „Tento počin je zároveň satisfakcí generálově dceři a její rodině,“ míní Velfl. Právě dcera Dagmar Jungmannová ze Sedlčan vyznamenání v Praze přebírala. Svého otce označuje za vlastence tělem i duší. Sama ho však vyprávět o válce neslyšela. Vzpomíná spíš na tátu, který ji učil bruslit nebo vodil do lesa, aby poznávala stopy zvěře.

Obě světové války, obě strany fronty

Marešovy osudy by vydaly na román nebo spíš na seriál. V rodině železničáře se v roce 1898 narodil v Táboře, kde také vystudoval gymnázium. Hned v osmnácti pak narukoval do rakousko-uherské armády, v jejíž uniformě byl poslán na italskou frontu, tenkrát zuřila první světová válka. V lednu 1918 byl zajat a přihlásil se do legií, přičemž stihl nejen bojovat, ale v Itálii absolvoval i důstojnickou školu. Po návratu do vlasti na sklonku téhož roku 1918 se podílel na zajišťování slovenských hranic – a na podzim roku následujícího se rozhodl pro kariéru profesionálního vojáka.

Od roku 1923 se připravoval na dráhu armádního letce, a to v rámci výcviku doma i ve Francii. Po čtyřech letech už velel v pilotní škole a od roku 1931 působil v různých velitelských funkcích u letectva v Praze (stál v čele letky i perutě, pak dostal za úkol vést letecký zkušební oddíl). Vedle testování nových strojů, k čemuž byl zván i do zahraničí, se také hojně věnoval předváděcím letům a závodění.

Za druhé války patřil k letcům, kteří se doma zapojili do odboje. Když se ukázalo, že gestapo zatýkající členy organizace Obrana národa jde i po něm, na jaře 1940 uprchl – a přes Jugoslávii a Sýrii se dostal do Francie. Do československého vojska působícího v zahraničí vstoupil pod krycím jménem Toman – a s ním bojoval i po evakuaci na Britské ostrovy.

Tam postupoval ve funkcích i hodnostech. Byl mimo jiné prvním velitelem Čechoslováků ve 311. bombardovací peruti RAF na základně Honington, už od jara 1941 ale působil v Londýně – nejdříve na inspektorátu československého letectva a pak na exilovém ministerstvu národní obrany. V létě následujícího roku byl poslán do Sovětského svazu, aby působil jako zástupce náčelníka československé vojenské mise.

Německý útok však potopil loď, na níž se plavil – a i když byl Mareš-Toman zachráněn, jeho cesta se zkomplikovala. Jeho hlavním úkolem pak bylo jednat o vzniku československé jednotky v SSSR. Vykonával funkci zástupce generála Heliodora Píky. Po návratu do vlasti opět působil v Praze, a to ve vysokých velitelských funkcích u letectva a také na ministerstvu národní obrany.

Novodobé vyhnanství na statku

Zlom přišel po únorovém převratu v roce 1948, kdy mimo jiné došlo na vykonstruovaný proces s Píkou (ten byl oběšen za údajnou špionáž ve prospěch Velké Británie). Mareš, který v té souvislosti také dočasně skončil za mřížemi, se pak rozhodl odejít do výslužby. Tehdejšímu režimu to nestačilo. Z pražského bytu byl vystěhován – a pobyt v hlavním městě měl dokonce zakázaný.

„Byl i s rodinnou tvrdě perzekvován, vězněn, degradován na vojína, v Kosově Hoře u Sedlčan žil na sklonku života v nuzných poměrech novodobého vyhnanství – a to až do své smrti v roce 1960,“ shrnul historik Velfl neradostné desetiletí spojené převážně s prací zemědělského dělníka. Částečně rehabilitován byl Mareš v roce 1968, plně i s vrácením hodnosti až v roce 1990.