Volby do sněmovny začínají za

Nahrávám odpočet ...
VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Josef Pour po šestnácti letech musel opustit rodiště

Rožmitál /ROZHOVOR, FOTO/ - V březnu uplyne už 57 let od doby, co se museli odstěhovat někteří obyvatelé obcí ve středních Brdech. Tehdejší armáda se totiž rozhodla rozšířit brdskou střelnici a museli se vystěhovat další lidé z obcí Záběhlá, Padrť a Kolvín.

11.2.2010 3
SDÍLEJ:

Josef Pour, rodák ze Záběhlé v Brdech.Foto: Karel Hutr

Mezi mnoha vystěhovalci byl i Josef Pour, nyní žijící v Rožmitále. Když musel opustit svůj rodný dům spolu s rodiči a sourozenci, bylo mu na den přesně šestnáct let.

Jaké další vzpomínky se váží na toto smutné období ve vašem životě?

Víte, já mám na stěhování ze Zadní Záběhlé velice smutné vzpomínky… Tatínek tenkrát sehnal domek v Bezděkově, kde jsme potom měli druhý domov. Když stěhoval věci ze Záběhlé, cestou na Bukovou se mu stal úraz. Zlomil si krční páteř a ochrnul. V příbramské nemocnici ležel několik dní, nic s ním tehdy nedělali. Podařilo se ho převézt do Prahy, kde prodělal operaci, těžký úraz přežil, ale už nikdy nechodil, zůstal ochrnutý. Bylo mu teprve 43 let.

Kdy se stěhovaly další rodiny?

Ze Záběhlé a Kolvína se začaly první rodiny stěhovat v roce 1952. Zbytek musel opustit vesnice v dalším roce. Rodiny šly do domů, které si musely sehnat, jenom někteří lidé měli štěstí, že mohli bydlet ve dvojdomcích v Nepomuku. Ceny, za které od nás tenkrát stát odkoupil domy a pozemky byly podhodnocené a odhady a ceny kopírovaly situaci z roku 1939, přičemž přišla v době stěhování měna. Proto jsme se už v roce 1990 jako bývalí obyvatelé zaniklých vesnic snažili o to, aby ceny byly dorovnány. Sepsali jsme petice a pokoušeli se s pomocí soudu domáhat odškodnění. Většinou marně a po letech jsem to vzdal.

Jak se tenkrát žilo uprostřed lesů na Záběhlé?

Já měl tenkrát jiné starosti jako každý obyčejný kluk - kde si zahrát s partou fotbal a když přišla zima, tak jsme hráli hokej na rybníku. Za války jsme chodili do školy na Padrti, tu naši zabralo vládní německé vojsko. Na Němce mám špatné vzpomínky - měli tu kulometnou střelnici a jako zvědaví kluci jsme se přišli podívat trochu blížeji, než to bylo bezpečné. Jeden důstojník na nás začal řvát a celý zásobník z pistole po nás vystřílel. Leželi jsme přilepený k zemi, vystrašení k smrti a kulky kolem nás hvízdaly… Je to strašná vzpomínka.

Jeden úraz jsme si přivodili ze zvědavosti a obyčejné hlouposti. Našli jsme nábojnici a tak dlouho ji zkoumali, až jsme ji odjistili, upustili na zem a ozvala se strašná rána. Střepiny jsem měl po celém těle. Zapřáhla se kobyla a táta mě vezl do Strašic k lékaři, který mi rány vydezinfikoval. Ještě po mnoha desítkách let jsem občas vyndal nějakou střepinu z těla. Příroda tam byla krásná, ale drsná. Každý den, když jsem přišel ze školy, jsem šel za tátou na Draha a orali jsme, sbírali kámen, nebo potom brambory a podobně.

Obyvatelé se živili především prací v lese a na poli?

V lese v jisté době dělali všichni, někdo přímo s pilou, jiný jako povozník vozil dřevo. Ale všichni si přilepšovali na živobytí prací na soukromých polích a lukách. Práce tu bylo pořád dost. Lidi tu byli zvyklí na těžkou dřinu. Než člověk dostal úrodu z chudé a kamenité půdy, byla to dřina – přijít ze školy, zapřáhnout krávu Lysou a jede se na krmení do večera. Druhý den a třetí den zase a pořád dokola.

Tam v drsné krajině byl každý odkázán na sebe nebo pomoc souseda. Lidi si tu hodně pomáhali a v podstatě jsme tu měli družstvo ještě dříve než se o něm mluvilo. Když přišla sklizeň, lidé si pomáhali navzájem a pomoc opláceli. Když se začalo mlátit obilí, byla tu v jednom dvoře mlátička, stabilka jsme jí říkali, kam si téměř všichni přišli vymlátit obilí. Lidi tu chodili ze stodoly do stodoly a z pole na pole.

Měli jste vůbec čas na zábavu?

I na ten fotbal se nějaký čas našel. Hráli jsme s hadrovým míčem, na kožený nebylo, a tak jsme hráli bosky, aby míč vydržel co nejdéle. Ono stejně na boty nebylo a ty se taky ničily při fotbale. Hokej… Ten jsme také hráli. Bruslili jsme na šlajfkách, a když bylo potřeba sehnat hokejku, vzali jsme pilu a sekerku a vyrazili do lesa pro šikovný klacek. Odnesli jsme ho do truhlárny, kde nám ho pan mistr protáhl hoblovkou, srovnal a bylo to.

Kam se chodilo třeba k lékaři nebo nakupovat?

Jednou za měsíc si ženský vzaly nůši a vyrazily na nákup. Ze Zadní Záběhlé se chodilo do Strašic, Mirošova, ale také do Rožmitálu, a to i k lékaři. Sousedi z Přední Záběhlé spíše chodili do Zalán a Rožmitálu. Hodně lidí odsud pracovalo v železárnách v Hrádku u Rokycan, jinak z velké části dělali v lese, ženy chodily na kopání, jak se říkalo sázení stromků.

Jak vám sdělili, že musíte odejít?

V jednapadesátém jsme se poprvé neoficiálně dozvěděli, že se něco bude dít. Přišli tenkrát páni, a když to řekli, ženský je hnaly motyčkami pryč. Starosta potom věděl přesně, kdy se budeme muset vystěhovat. Věděl to už před Vánoci v roce 1951, ale nechtěl nikomu kazit svátky, tak to řekl až po novém roce.

Jak jste nucené opuštění domova vnímal?

Já byl přeci tenkrát kluk, ale přesto mně a celou rodinu to silně poznamenalo. Jezdil jsem do učení do Plzně. Když se při stěhování tátovi stal ten úraz, změnilo to celý náš život. Nebyly peníze a já neměl ani na cestu do učení - musel jsem toho nechat. Maminka to sama nemohla utáhnout a odešla vydělávat do železáren do Hrádku. Já nakonec skončil v rožmitálském Agrostroji, kde jsem pracoval celých čtyřicet let, než jsem odešel do invalidního důchodu.

Podíval jste se někdy na místo, kde jste se narodil?

Prakticky od roku 1991 jezdíme na setkání rodáků a jejich potomků z obcí Kolvína, Padrtě a Záběhlé. Jsou to organizované akce a společně se podíváme na rodná místa, zavzpomínáme a podiskutujeme o tom, co je nového. Jinak se tam nepodívám. Před pár roky mi dokonce v nové občance zmizela v kolonce místo narození obec Záběhlá a mám tam Brdy. Copak jsme se ale narodil někde v lese za pařezem? Navíc jsem slyšel, že už nedostanu propustku do vojenského újezdu, a tak se asi už nikdy do svého domova, který je tam pro mě pořád, nikdy oficiálně nepodívám.

V roce 1730 dorazila na nevelkou lesní louku zvanou Záběhlá kolona selských vozů. Prvních dvanáct rodin zde založilo nový domov. Chudá ves si zasloužila také název Mozolov, to kvůli černým mozolům na rukou od těžké práce. Víska byla rozdělena na tři celky: Přední a Zadní Záběhlou a osadu V Budách. Ty měly v roce 1890 asi 76 usedlostí s 565 lidmi. V roce 1922 až 1923 byla v obci postavena patrová budova obecní školy. O sedm let později vyrostla v obci velká kaple. Brdská střelnice se začala budovat v roce 1927, kdy bylo zahájeno vyměřování území a cílových ploch. Projekt byl schválen 19. února 1926 přes protesty lidí a řady vědeckých odborníků.

Pro obec Záběhlou jsou historicky tragické dva letopočty - rok 1941 a rok 1952. V roce 1941 se totiž rozhodli Němci střelnici rozšířit a vystěhovat tak všech jedenáct obcí včetně Záběhlé. Naštěstí byl vydán rozkaz spočívající ve výjimce pro lesní dělníky a pracovníky, kteří kvůli lesní kalamitě mohli zůstat. Němci potřebovali pracovní sílu. Po válce už v roce 1945 se mohli vystěhovaní obyvatelé vrátit zpět do svých, sice zpustošených domovů. Domovy si opravili a žilo se jim krásně.

V roce 1952 postihla Záběhlou včetně Padrtě a Kolvína druhá krutá rána. Tentokrát československá armáda se opět rozhodla rozšířit střelnici. Začalo likvidování Přední i Zadní Záběhlá i osady V Budách, Padrtě a Kolvína. Život vesnice se po dlouhých 222 letech uzavřel.

Autor: Karel Hutr

11.2.2010 VSTUP DO DISKUSE 3
SDÍLEJ:
František Hakl s trofejí pro mistry světa v malém fotbale, kterou s českou reprezentací vybojoval v Tunisku.

Zlatý šampion Hakl věří, že vítěznou atmosféru přenese i do Benátek

Ilustrační foto

Kam na fotbal: 1. FK Příbram přivítá Ústí nad Labem

Krize krajské koalice dospěla na ostří nože. Silná slova mohou vystřídat činy

Střední Čechy – Vydrží, nebo lze očekávat změny? Řeč je o pevnosti aktuální středočeské koalice, v jejímž případě se zdá, že navenek vyvřelo dlouhodobější napětí. A vlastně i spory.

K pouti do Sanatiága inspiroval Jindřicha Smítku filmový dokument

Příbram – Filmový dokument o pouti do Santiaga de Compostelo stál u zrodu nápadu Jindřicha Smítky jednou se na tuto pěší cestu vydat. Od myšlenky k činu mu to sice trvalo zhruba ještě deset let, ale nyní má svůj splněný sen za sebou a přemýšlí o dalších cestách. O pouti do Santiága nyní pořádá besedy. Ve středu se jedna konala v Příbrami a další se uskuteční v polovině listopadu v Lázu. 

V Příbrami zazní hity z divadla Semafor

Příbram - Dvě legendy divadla Semafor Jiří Suchý a Jitka Molavcová vystoupí v příbramském divadle. V jejich podání zazní největší hity nejen autorské dvojice Suchý Šlitr, které stačily během své existence zlidovět. 

Sedlčany si vezmou úvěr na modernizaci autobusového nádraží

Sedlčany – Starosta Sedlčan Jiří Burian před časem avizoval, že na 16. října svolá zastupitele města. Hlavním bodem programu měla být modernizace autobusového nádraží tedy přestupního terminálu, konkrétně způsob financování. To se ale nestalo. 

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení