Jan Liška: nejmenší kluk ze třídy, blonďatá hlava
close
zoom_in
Příbram – Nejmenší kluk ze třídy, blonďatá hlava. Jen jedna spolužačka byla ještě menší, vzpomíná na své školní začátky ve Zdíkově na Šumavě pětatřicetiletý Jan Liška. „Když mi byl rok, naši mě odvezli z Příbrami na Šumavu. Tam bylo v zimě půl metru sněhu, takže dostávat se do školy nebylo snadné," vysvětluje na úvod energický učitel Základní školy Jiráskovy sady v Příbrami, kde učí už devět let.
Do první třídy vedla malého Honzíka babička, protože mamka musela do práce. „Měli jsme hodně přísnou paní učitelku. Škola byla moc pěkná, byla to osmiletka… a já se tam teď moc rád vracím. Jsou to kolegové a zároveň moji učitelé."
Jan Liška si po devětadvaceti letech vybavuje, jak třída a věci na lavici voněly novotou. Aktovku dostal předem, ale na lavicích ve třídě ho přivítaly pomůcky.
„Něco jsem dostal od dědečka, něco od babičky, dopředu jsem si věci střádal. Musím ale říct, že školu jsem rád moc neměl. Že budu jednou učitelem, jsem pochopil až věkem. Taky ne úplně všechno se mi ve škole dařilo. Byl jsem hodně nemocný, bylo to pro mě těžké," bilancuje s úsměvem mladý učitel.
V první třídě šumavské osmiletky, kam Jan Liška chodil, bylo třicet dětí, vlastně celý ročník po kupě.
„Všichni jsme byli sousedi, takže to byla taková rodinná třída. Podle toho taky vypadaly návraty ze školy. Ze školy jsme šli dlouho, v zimě přes rybník, koulovali jsme se a já přišel domů úplně promočený. Řekl jsem doma, že jsem byl jinde, ale bylo to na mě vidět. Kolikrát já dostal vynadáno!" vypráví učitel Jan Liška příběh jako vystřižený z českého filmu pro pamětníky.
Svačiny vydržely v aktovce od pondělí do pátku
close
zoom_in
Buková u Příbramě – Do školy se malá Dáša Brejchová netěšila. „Nechodila jsem ani do školky. Prostě mě to školní zařízení od útlého věku nepřitahovalo. V té době kdyby mi někdo řekl, že budu studovat ještě ve 32 letech. Nejspíš bych do první třídy nikdy nenastoupila," říká s humorem sobě vlastním Dagmar Čerňanská, pravidelná přispěvatelka Příbramského deníku.
Jaký to byl den? „Vzhledem k tomu, že jsem noční pták a usínám velmi pozdě, předpokládám, že ani vstávat se mi v ten den nechtělo. Co jsem ale měla na sobě, vidím úplně přesně. Byla to bílá halenka, bílé punčocháče (ty, co strašně kousaly a sjížděly pořád dolů) a modrá sukénka. No, myslím, že mi chyběl jen pionýrský šátek," směje se Dáša.
Strach prý měla v každém případě, i když paní učitelku znala ze zápisu a od vidění vedle z vesnice, stejně nevěděla úplně přesně, co ji tam čeká. „Bála jsem se, že dostanu pětku hned první den, byla jsem totiž takový zodpovědný Hujer. Přivítání bylo určitě vřelé, no oni totiž všechny učitelky bývají první den usměvavé. Pamatuji se, že mě posadili vedle kluka z druhé třídy. To mi hned stouplo sebevědomí."
Jak Dáša pátrá v paměti, první den určitě nedostala nic. Pak přesně neví, ale rozhodně prý s mamkou nesháněly celou výbavu. „Tu jsme z velké části dostávali postupně ve škole. Ale pořád jsme sháněli obaly, které zaboha neseděly na formát sešitů. To byla velká dřina. Nemůžu, ale zapomenout na stříhací písmenka. Nechci se vytahovat, ale měla jsem vždycky poskládanou větu mezi prvními a spolusedící ze závisti, mi vždycky všechno rozfoukal. Odveta pak přicházela s postupem let, kdy jsme začali pracovat s kružítkem. To už jsem se uměla „rozfoukávačům písmenek" bránit zabodnutím ostří do stehna," vypráví Dáša.
„Nikdy jsem nevynikala nadstandardním vybavením, ale nic mi také nechybělo. Samozřejmě, že jsem záviděla jiným, že mají tašky s nejnovějšími motivy pohádkových hrdinů a já jen obyčejnou červenou tašku, kterou jsem navíc nedostala ani jako překvapení. Ale opravdu to byl spíš jen rozmar než potřeba. Navíc se postupem času ukázalo, že právě moje taška je ideální schovkou pro nedojedené svačiny. Někdy tam vydržely od pondělí až do pátku, kdy přicházela povinná kontrola před odchodem na víkend. Jíž v první třídě jsem vyzkoumala, že nejrychlejší poločas rozpadu má chleba s máslem a poličanem. V těsném závěsu za ním byla pak šunka."
Tehdy pršelo a byla zima, do školy jsem se ale těšil
close
zoom_in
Příbram – Když před jednadvaceti lety nastupoval Petr Duchoň do první třídy do bývalé 5. základní školy v Příbrami (dnešní škola v ulici 28. října), pršelo a byla zima. Jako nejstarší ze sourozenců vůbec netušil, jak to ve škole chodí, ani tam nikoho neznal.
„Byl jsem hrozně zklamaný, že kamarádka ze školky jde do jiné třídy. Nikoho jsem ve třídě neznal a netušil, ke komu si mám sednout," vzpomíná Petr Duchoň na svůj první školní den, kdy na lavicích děti přivítaly písanky a pastelky.
Zanedlouho se ale skamarádil se spolužákem a přátelí se už přes dvacet let.
„Pamatuji si na hodnou paní učitelku Maleckou, která ještě na škole učí. Překvapilo mě, že i po dvaceti letech znala moje jméno, když jsem tam přišel na praxi," říká Petr Duchoň.
Před odchodem do školy vybavila maminka malého Petra motýlkem a svátečním oblečením. „Přijela se podívat i babička z Prahy. Jestli jsem nesl kytku, už nevím, asi ne. Ve třídě kolem dokola stáli rodiče. Paní učitelka něco řekla nám, pak rodičům, pak rodiče vyhnala a druhou hodinu jsme tam byli úplně sami. Prováděla nás po třídě a ukazovala nám, kde co je, poznávali jsme zvířátka. Z domova jsem je už znal, mamka se nás doma snažila učit. Mezi dětmi jsem se ale hrozně styděl zvednout ruku, když se tam všichni překřikovali, radši jsem mlčel," vypráví Petr Duchoň.
Co Petra jako prvňáčka bavilo? „Snad úplně všechno. Předměty jsem začal vyhraňovat až kolem té páté třídy. Překvapivě mě bavila matematika, ale později mě to přešlo," přiznává učitel.
Paní učitelka nezvýšila hlas
close
zoom_in
MALÝ Petr Štěpánek v prostřední řadě první zleva. Foto: rodinný archiv
Petrovice – Starosta Petrovic Petr Štěpánek si na první třídu vzpomíná a jak je vidět, docela rád.
Jak jste se těšil do školy, do první třídy?
Byl to obrovský zážitek. Něco nového, s novou taškou a penálem plným pastelek. Dodnes si pamatuji, jak ten penál, tehdy ještě na kovový zip, vypadal.
Jaký to byl den?
Se vstáváním jsem neměl problém. Byl jsem vzhůru dávno před buzením. Do školy jsem šel s maminkou a seděl jsem v první lavici uprostřed vlevo. Paní učitelka se jmenovala Rozmanitá a byla strašně hodná. Bylo jí asi 50 let, byla mírná a měla nás všechny moc ráda. Myslím, že nikdy nezvýšila hlas.
Vzpomínáte na pomůcky, které jste ve škole dostal…
Určitě to byly sešity a knížky. Knížky nebyly nové, vzadu v tabulce se dalo zjistit, kdo je měl přede mnou.
Jak vás rodiče vybavili, kdo vám naděli aktovku?
Aktovku jsem dostal k svátku, který slavím v červnu. Penál jsme vybírali v papírnictví v naší ulici o prázdninách. Byl zelený a bez obrázků. Měl jsem ho strašně dlouho.
